Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Bylo jen otázkou času, kdy djentový trend začne hledat nové cesty v poněkud obskurních mutacích s jinými žánry. HACKTIVIST na první poslech zní, jako by do mladé švédské hvězdy VILDHJARTA narazil Fred Durst z LIMP BIZKIT. Neobvyklý tah a současně zajímavé zpestření na poněkud šedé djentové scéně, která nyní generuje neuvěřitelné množství vzájemě podobných one-man projektů nebo neustále stejně znějících nepovedených klonů již existujících kapel. Ačkoliv instrumentální složka formace z ostrovního království zní poměrně průměrně a ze sekaných vokálů, mamutích kšiltovek a módy vytahaných hadrů jsem již dávno vyrostl, spojení rapcore a djentu u této skvadry v mých uších překvapivě funguje. Dá se dokonce říci, že HACKTIVIST jsou jedním z mála neokoukaných objektů na scéně, který dokáže přitáhnout alespoň trochu pozornosti. Naději do budoucna kapele dávají i dva vokalisté, kteří sice v raperských deklamacích znějí často trochu zaměnitelně, ale snaží se místy přecházet do agresivnějších řvaných výpadů nebo k melodickým vokálům. Uvidíme, jestli s velkou deskou potvrdí správnost svojí cesty nebo je vyždímaný pseudo-žánr vyvrhne do propasti zapomnění.
Tohle mi přijde od všech těch uřvaných či čistě zpěvově líbivých djent kapel jako docela zajímavý krok vedle. Snaží se přijít s něčím novým a doufám, že jejich dlouhohrající deska nenechá na sebe dlouho čekat. Mimochodem maj ještě ten čistý vokál od kytaristy, takže celkem tři vokály...
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.